Umění opouštět...

neděle 17. říjen 2010 09:51

www.jakubkarlicek.cz

Bohužel jsem z generace, ve které už není běžné potkat v patnácti své druhé já, bláznivě se zamilovat, v osmnácti letech se vzít a prožít spolu třeba nesnadný, ale nakonec spokojený a naplněný život. I když jsem si to moc přála, realita je jiná...Rozchody se staly "běžnou" součástí našich životů. K tomuto tématu mě přivedly dvě události. Naštěstí jen jedna se týkala přímo mé osoby.

Když jsem se včera večer vracela z večeře s přáteli, chtěla jsem se ukrýt před deštěm, který mne zastihl zcela nepřipravenou, v jedné malé útulné kavárně blízko Staroměstského náměstí. Nebyla jsem jediná, koho to napadlo. U jednoho z malých stolečků seděla také Kája. Karolína je moje spolužačka ze střední školy a také největší smolařka, co se partnerských vztahů týká, které vůbec můžete znát. Ať totiž Kája potká jakéhokoliv muže, vždycky se nakonec vyrojí nějaké ale, kvůli kterému je nemožné ve vztahu pokračovat. Většinou po třech měsících intenzivního "scházení se" u ní v bytě, dojde ke skandálnímu odhalení, nebo v lepším případě přiznání, že je tak trochu ženatý, zadaný a nemůže již v nadějném budování vztahu pokračovat. Jak hezky vyhodnotil danou situaci jeden náš spolužák: „Ještě ti chybí, aby se přiznal, že je gay a máš to kompletní.“ Tenkrát jsme se tomu všichni smáli, ale když jsem včera uviděla Káju, jak sedí zhroucená nad šálkem čaje došlo mi, že už jí do smíchu dávno není.

 

Před rokem potkala muže svých snů. O pět let starší Martin byl malíř a příležitostný grafik na volné noze. Ona pracuje jako překladatelka, takže se skvěle doplňovali. Ani jeden neměli pevnou pracovní dobu, mohli spolu trávit spoustu času a sdílet svoji lásku k umění a dalším mnoha věcem, které je spojovaly. Když minulý týden odletěla na krátkou pracovní cestu do Milána, zdál se být jejich vztah jako nebe bez mráčku. Než se vrátila, nakoupila pro něj ještě pár kousků luxusního prádla, které měl v oblibě. Po jejím příletu si zašli na večeři, potom do kina, až společně došli před její dům, kde vytáhl z batohu igelitovou tašku, do které jí naskládal pár věcí, které u něho v bytě za ten rok měla. Tašku jí podal, řekl jí, že potkal někoho jiného a odešel.

 

Při představě, že se mi stane něco podobného se mi doslova sevřelo hrdlo. Vím, že Kája teď bude celé týdny a možná měsíce hledat důvod, proč se tak stalo. Byla bych stejná... „Nejvíc se bojím toho, až se někde potkáme. Přestav si, že půjdu na nějakou vernisáž a najednou tam bude... To se s ním mám bavit, jako by se tohle nikdy nestalo? Nebo být za tu nevyrovnanou a dělat, že ho nevidím?“ Nenapadlo mě poradit jí nic lepšího, než že by se měla chovat tak, jak bude v tu chvíli cítit. „No, super! Tak to po něm hodím první láhev vína, co se mi dostane do ruky!“ Raději jsem měla mlčet...

 

Cestou z kavárny jsem si vzpomněla na podobnou situaci před pár měsíci, kdy jsem měla potkat svého bývalého partnera po třech letech úspěšného vyhýbání se navzájem... Poslední okamžik, kdy jsem s ním byla v "kontaktu" byl noční telefonát, kdy mi řekl, že jsem svůj účel splnila a tak je čas náš dvouletý vztah ukončit. Tenkrát jsem si přísahala, že udělám všechno, abych se s ním nikdy nemusela setkat. Jak už to bývá, osud si s námi trochu pohrál a oba jsme začali pracovat v naprosto stejném oboru. Naše setkání hrozí s každou společenskou akcí, kterou naši společníci zorganizují a pozvou nás. Většině takových společenských událostí se ráda pro svůj klid zřeknu. Je ale pár akcí, na kterých se ukázat musím, protože to mám takzvaně v popisu práce. Jedna taková událost přišla nedávno. Zahajovací večer zimní sezóny jedné cestovní kanceláře, kam jsem musela se svými kolegy jít. Příležitost na kterou se všichni těšili a já se jí děsila. Hned při vstupu do sálu, kde jsme museli odevzdat naše pozvánky a prošli jsme kontrolou seznamu jmen pozvaných, jsem dostala ten "geniální nápad" zeptat se krásné hostesky, jestli by mi mohla prozradit, zda je na seznamu pozvaných také pan X. A byl... Sama jsem nedokázala vysvětlit paniku, která se mě zmocnila. Nemusela jsem se za nic stydět, mít černé svědomí, nikdy jsem mu vědomě neublížila a nebyla tím, kdo ho opustil... A přesto, jsem měla strach. Naštěstí jsem měla nablízku své dva skvělé kolegy, kteří se rozhodli s mým hrůzným stavem bojovat. Hned na začátku jsem dostala dva panáky na kuráž a slib, že si s ním případné problémy rádi vyřídí...

 

Naštěstí nemuseli... Nebyla jsem jediná, kdo měl z našeho setkání strach. Jak jsem se později dozvěděla, i on na akci dorazil, a také ho napadlo zeptat se hostesky, zda jsem na seznamu pozvaných. Když mu řekla, že jsem již dorazila, neváhal a odešel... Možná proto, že on černé svědomí a výčitky měl...

 

Existuje umění v klidu a slušně se rozejít? Asi ano... Možná by nás měli něco takového ve škole učit společně se sexuální výchovou. Umět milovat je stejně důležité, jako umět včas a důstojně odejít...

 

Nemyslíte...?

 

 

Monika Petráková

Mirek M.Souhlasím s Markem.19:0120.10.2010 19:01:19
Monika PetrákováNaprosto beru Váš názor,06:1920.10.2010 6:19:30
marekSpisovatele ale nepoznáte podle toho,06:0220.10.2010 6:02:40
Monika PetrákováVěřte mi Mirku,22:5319.10.2010 22:53:01
Mirek M.Moniko,21:0019.10.2010 21:00:49
Monika PetrákováKdysi někdo řekl,18:1319.10.2010 18:13:19
marekNo jo, tak jo,18:0819.10.2010 18:08:44
Monika PetrákováVidím, že tu máme zase plodnou diskuzi.06:5419.10.2010 6:54:10
Jirka B.Myslím,pane mirku M.,že nejsme v rozporu23:0418.10.2010 23:04:56
Mirek M.Jirko B.21:4718.10.2010 21:47:12
Lída V.Ano, je to tak, jak jinde píše "Zetka":19:3518.10.2010 19:35:08
Jirka B.Paní Horáková, pro vás dokončení18:5618.10.2010 18:56:37
Dana HorákováPan paradoidní Jirka B.17:5318.10.2010 17:53:45
Lída V.A další obavy o duševní zdraví Jirky B.!17:3818.10.2010 17:38:11
Jirka B.A teď kolegyni pana Kryštofa Daně Horákové,17:3718.10.2010 17:37:35
KryštofCo na to naspat...17:3218.10.2010 17:32:19
Jirka B.Takže nejdříve po pořadě panu Kryštofovi :17:2218.10.2010 17:22:59
Dana HorákováJá mám sex ve městě ráda,15:5018.10.2010 15:50:34
KryštofAsi jsem divnej,15:2018.10.2010 15:20:32

Počet příspěvků: 28, poslední 20.10.2010 19:01:19 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Monika Petráková

Monika Petráková

O životě, o tom co znamená a co přináší, o vztazích a věcech, které s sebou vztahy přinášejí. To vše z pohledu ženy na prahu třicítky. No a snad při tom budu schopná i trochu nadhledu a nadsázky.

Spisovatelka, která došla životní zkušeností k názoru, že o některé zkušenosti je lepší se podělit s ostatními a vypsat se z nich, než se trápit pocitem, že je v nich sama. Jsme v tom všechny; a proto píšu o svých pocitech, myšlenkách a prožitcích, abych dala jiným šanci vyhnout se chybám, které mne samotnou potkaly. A naopak podělit se o to pozitivní.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.