Na hodinu modelkou...

neděle 23. leden 2011 22:05

Existuje fóbie z fotografování? Protože já ji rozhodně mám. Ať se jedná o sebevíc důležitou událost, k pózování mě nikdo nepřinutí. Na poslední rodinné fotografii je mi asi deset a několik kamarádů se už nechalo slyšet, že na svatebních fotkách bude místo mě nejspíš najatá dvojnice. Nevím kde to vzniklo a z čeho to pramení. Až do minulého týdne jsem si myslela, že strach z fotoaparátu už nikdy nepřekonám. Zase tak moc mi to nevadilo... Hudrování babičky, že má za rámečkem v obývacím pokoji moji fotku, jak jdu poprvé do školy už dvacet let a přeci jen by to chtělo výměnu, jsem se naučila přecházet s úsměvem.

Když mi asi před měsícem zavolal nakladatel a mezi řečí mne požádal, abych mu dodala nějakou svoji fotografii, kterou by mohl použít při prezentaci mé knihy, myslela jsem, že jsou mé dny sečteny. Celý večer jsem přehrabovala krabicpřípravai plnou rodinných fotek a hledala něco použitelného. Když jsem mému partnerovi ve dvě hodiny ráno podala mou fotografii jak sedím na nočníku a je mi asi rok, řekl mi jen: „Tahle fotka sice skvěle vystihuje jaký máš na focení názor, ale obávám se, že ti je to v tomhle případě k ničemu.“

 

Nedalo se nic dělat. Dostala jsem k dispozici skvělého fotografa, vizážistku a termín, kdy se bude focení konat. Po obdržení této informace jsem jen požádala o dva diazepamy a propadla zoufalé depresi. Kdo mě zná, ví, že nejsem žádná modelka. Co víc... do modelky mám opravdu daleko. O nějakém pózování nemůže být ani řeč. Profesionální focení jsem nikdy nezažila a jsem si jistá, že už nikdy nezažiji. Možná tak za dvacet let, kdy už nebude použitelná současná fotografie.

 

Do ateliéru jsem dorazila na čas, nenalíčená, jak jsem slíbila, což se v mém případě rovná skoro zázraku. První, co jsem viděla u stolečku vizážistky, byl kufr plný líčidel. To mě trochu uklidnilo. Řekla jsem si, že zaujmu taktiku "zmaluj mě tak, že mě nikdo nepozná". Bohužel jsem s tím nepochodila, protože údajné zadání bylo, aby bylo jasné, že jsem na fotce já. Škoda... Ještě víc jsem znervózněla, když se jen mezi řečí zmínila, že nedávno líčila Jeana Clauda Van Damma. No jasně, včera Van Damme, dneska Petráková. To je přece "úplně normální"! Běželo mi hlavou...

 výsledek

Měla jsem strašný strach, že to nedokážu. Že budu na fotce vypadat jako vosková figurína se strnulým výrazem a nápisem na čele "Už to chci mít za sebou!!!" Byla jsem překvapená, když mi Kuba řekl, že ode mě pózování, ani jiné podobné věci nečeká. Jen jsem si s nimi povídala a on přitom párkrát zmáčkl spoušť fotoaparátu. Najednou bylo po všem...

 

Nebylo to zase tak strašné... Vlastně to byla nakonec i zábava. K focení každý týden by mě někdo jen stěží přemluvil, ale zbavila jsem se toho hysterického děsu, že na žádné fotce nemohu vypadat alespoň trochu "použitelně"...

 

Jen jsem obdržela výslednou fotografii, okamžitě jsem obeslala všechny kamarády a požádala je o jejich názor. „Tak co myslíte? Jsem to alespoň trochu já?“ A odpověď? „Tohle jsi TY! Taková, jakou tě známe!“ Momentka ve chvíli, kdy jsem pobaveně naslouchala Petře, která mi právě vyprávěla, jaké to je líčit skutečnou hvězdu...

 

Díky za vaši odvahu a pochopení... Vím, že fotit se mnou se dá přirovnat snad jen ke zdolávání osmitisícovky.

 

 

Monika Petráková

Mirek TomsMoniko, vždycky tvrďte a buďte ráda,00:3931.1.2011 0:39:16
Monika PetrákováDíky za Vaše vzkazy!22:2430.1.2011 22:24:51
Teplíka odkud21:2930.1.2011 21:29:14
KryštofKrásná17:0525.1.2011 17:05:16
Lída V.Musím často podstupovat torturu focení.22:3224.1.2011 22:32:33
Mirek M.To je takový ženský syndrom,21:3124.1.2011 21:31:02
josef hejnaPodobný problém měla dcera,10:0724.1.2011 10:07:23
monika m.Mončo,09:4924.1.2011 9:49:59

Počet příspěvků: 8, poslední 31.1.2011 0:39:16 Zobrazuji posledních 8 příspěvků.

Monika Petráková

Monika Petráková

O životě, o tom co znamená a co přináší, o vztazích a věcech, které s sebou vztahy přinášejí. To vše z pohledu ženy na prahu třicítky. No a snad při tom budu schopná i trochu nadhledu a nadsázky.

Spisovatelka, která došla životní zkušeností k názoru, že o některé zkušenosti je lepší se podělit s ostatními a vypsat se z nich, než se trápit pocitem, že je v nich sama. Jsme v tom všechny; a proto píšu o svých pocitech, myšlenkách a prožitcích, abych dala jiným šanci vyhnout se chybám, které mne samotnou potkaly. A naopak podělit se o to pozitivní.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.