Expedice Apalucha aneb poprvé na vodě

úterý 2. srpen 2011 10:11

Není to tak dávno, co jsem v jednom ze svých článků psala, že mě čeká první vodácká zkušenost v životě a už ji mám za sebou. Neuvěřitelné se stalo skutečností a já opravdu spala ve stanu, vlezla do lodi a neměla s sebou lodičky :-)

Věděla jsem, že kolegové, kteří společný víkend na vodě vymysleli, hoří nedočkavostí, jak se s tím poperu. Takže už při balení jsem se snažila nic nezanedbat, což mělo za příčinu, že jsem v jedenáct večer měla v předsíDrapícini jeden velký kufr na kolečkách, dvě sportovní tašky narvané k prasknutí a kabelku. Naštěstí mě v tom má drahá polovička nenechala a se slovy: „Miláčku jsi si jistá, že budeš potřebovat šperkovnici?“ Začal vybalovat a ukládat zpět na své místo jednu věc za druhou. Nakonec mi u dveří osiřela jedna taška s pár triky, tepláky a v igelitce zabalené boty do vody. Mohla jsem vyrazit...

 

Vzhledem k tomu, že jelo celé naše zájezdové oddělení plus manželé a manželky některých z nás, vyráželo se až po pracovní době. Na místo jsme tedy dorazili až za tmy. Myslím, že všichni ostatní, kteří do kempu přijeli před námi, se upřímně bavili nad výkřiky ze tmy jako: „Jé tady je bláto, co mám dělat? Jé schody. A víte někdo, jak se staví stan?“ Jako bych v tu chvíli slyšela: Pražáci přijeli. Ano... měli jsme sebou stan, který nikdo z nás neuměl postavit. Tedy rad bylo dost... Ale nejspíš bychom spali pod mostem, kdyby pan Hajný, (to není vtip ani přezdívka, opravdu se tak jmenuje manžel kolegyně Lucky), neměl svatou trpělivost a kdyby nám na pomoc nepřišla super žena Lucka Havlíčková, která během té doby, co my se plácali v blátě a snažili se vymyslet, jak se sakra ten stan staví, stačila nakojit a uspat dceru, přestavět jejich auto na ložnici včetně péřových dek a ještě nám donést koláče.

dvě hodné tety s nejmadší vodačkou

Šlo do tuhého. Má první noc ve stanu... Šla jsem spát dřív než ostatní, abych se na druhý den dobře vyspala a sžila se s tím, že ať se stane cokoliv, tak do té lodě prostě vlezu. Usínala jsem asi hodinu, protože mnou cloumala zima i obavy. No, a když jsem konečně usnula, tak vlezli do stanu Helča s naší Superstar Martinem, kteří ve dvě ráno začali zpívat největší světové hity jako Dělání, dělání z pohádky Princezny jsou na draka. Zbytek noci jsem se klepala zimou a hlavně strachem, že usnu a nestačím se vytratit do sprch dřív, než mě ostatní uvidí nenamalovanou. Takovou katastrofu bych totiž neunesla. A tak jsem asi v šest ráno odtáhla igelitku plnou zkrášlovacích prostředků do otřesně špinavých sprch a hodinu ze sebe dělala člověka. Když jsem se vracela zpátky do stanu, bylo tak krásné ráno, že jsem položila tašku na pařez a šla se projít podél řeky. Už dlouho jsem neviděla takovou nádheru. Řeka hučela, stromy voněly a mě bylo na chvíli jedno, že v medvídkovém pyžamu vypadám jako idiot.

 

Přišla hodina H a s ní konec srandy. Havlíček zavelel: „Posádky do lodí!“ Vyfasovala jsem pádlo a vestu. Tu bych si tedy nejraději odvezla domů, protože fantasticky kryje špeky. Asi první půl hodinu jsem setrvala v hysterickém záchvatu, protože jsem měla pocit, že se každou vteřinou musíme "udělat" a taky mi bylo vysvětleno, že lidi na kolem plovoucích raftech a loďkách nemusím zdravit „dobrý den“ a „dobré ráno“, že tykat si je normální. Potom ale Helča z druhé lodi vytáhla láhev rumu a bylo po strachu, i po zimě. S Missis Hajnou jsme nechaly pro jednou doma kabelky a užívaly si, co nám síly stačily.

 

Sjeli jsme dva jezy, vypily láhev rumu a další lahve, na které si raději ani nechci vzpomenout. Má dieta skončila v troskách u první hospody, kde jsem si dala k obědu guláš, ale hlavně jsme si užívali, že jsme spolu. Když nás Lucky manžel vezl deštivou nocí unavený domů, jen proto, abychom náš společný výlet neodstonali, uvědomila jsem si, jak výjimečné vztahy mezi námi všemi panují. Že jsme každý jiný a přesto umíme do té skládačky zapadnout. Neumím si představit, že by někdo z nás z toho rozjetého vlaku vystoupil, protože jsme skoro jako rodina.

 

Za takovou rodinku jsem moc ráda, Drapíci... Tak za rok znovu! :-)

 

Monika Petráková

Monika PetrákováNebojte Moniko,20:553.8.2011 20:55:41
josef hejnaVybavily se mi moje dcery.08:433.8.2011 8:43:01
monika m,Moniko a obřad08:313.8.2011 8:31:43

Počet příspěvků: 5, poslední 4.8.2011 19:12:02 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Monika Petráková

Monika Petráková

O životě, o tom co znamená a co přináší, o vztazích a věcech, které s sebou vztahy přinášejí. To vše z pohledu ženy na prahu třicítky. No a snad při tom budu schopná i trochu nadhledu a nadsázky.

Spisovatelka, která došla životní zkušeností k názoru, že o některé zkušenosti je lepší se podělit s ostatními a vypsat se z nich, než se trápit pocitem, že je v nich sama. Jsme v tom všechny; a proto píšu o svých pocitech, myšlenkách a prožitcích, abych dala jiným šanci vyhnout se chybám, které mne samotnou potkaly. A naopak podělit se o to pozitivní.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.