Vzhůru na Kokořín aneb jak jsem se nestala bílou paní

pondělí 31. říjen 2011 10:19

Původně jsem se těšila, jak prodloužený víkend využiji k poflakování, dočtení již dlouho rozečteného, maximálně k návštěvě kina nebo dobré vinárny. Bohužel... Můj plán byl doma schválen pod podmínkou, že v sobotu vyrazíme do přírody. A sakra! Napadlo mě...

Vůbec nechápu, jak jsem mohla mít tak hloupý nápad vyrazit na Kokořín. Asi proto, že jen pár dní před tím mi kolega Tomáš říkal, že není moc hezčích míst k příjemné procházce. Když jsem se v podvečer sápala pomalu po kolenou do strmého kopce, nejednou jsem si na jeho slova vzpomněla.

IMG_2.JPG


Vyrazili jsme z městečka Mšeno pěkně po zelené turistické stezce. Nevím, jestli to bylo tím pošmourným počasím, ale Mšeno mi připadalo jako mrtvé město. Oprýskané fasády, prázdné, ztichlé ulice a k tomu vyprávění o bílé paní, která se údajně zjevuje ve věži hradu Kokořín. Jsem známá svým strachem z výšek, takže můj doprovod nepřekvapilo,když jsem ho upozornila, že já bych se bílou paní stát mohla pouze v případě, že bych se na hradě provdala. Stačilo by mě jako novomanželku odtáhnout na věž... Bílé bych jistě neměla pouze šaty, ale hrůzou bych pravděpodobně zbělala celá. Doufejme, že ne i ze ženicha...

Můj vztah k přírodě je poněkud zvláštní a pochopí ho nejspíš pouze ti, co mě dobře a dlouho znají. Miluji květiny, přesto mi doma v květináči přežijí jen ty nejsilnější... Ráda jezdím na kole, ale nesmí to být moc do kopce... A procházky? Já zbožňuju procházky! Třeba po parku... Vlastně se můžeme procházet i po lese, ale hlavn ě, aby to nebylo moc přírodní... Protože ve chvíli, kdy se mi příliš těsně nad hlavou a před tváří začnou sklánět větve, je konec romantiky. Zachvátí mě hrůza ze všemožné havěti, která by na mě mohla vlézt a jsem schopná trhnout rek ord, abych tomu unikla. No zkrátka, žena, jak má být...


IMG_5.JPG

 

Procházka to byla příjemná, pouze terén se postupně zhoršoval. Silnici vystřídala polní cesta, potom řídký, podzimem zbarvený les. Ještě jsem se st ačila nad krásou stromů rozněžnit. Jenomže! Řídký les po chvíli vystřídal ten hustší a pak neupravená cesta mezi úzkými skalami, kde i já neklaustrofobik nebyla daleko od hysterického záchvatu. Naštěstí jsme scházeli prudký kopec, takže to bylo poměrně rychlé.

 

Ocitli jsme se opět na silnici a čekal nás prudký kopec – směr hrad. „No má to logiku? Proč jsme šli z toho kopce dolů, abychom teď zase lezli nahoru!?“ Odpovězeno mi bylo úsměvem, který mluvil za vše. Sama jsi sem přeci chtěla... Sama jsi to vybrala. „No tak jo, no! Vždyť já už jdu!“ Zabrbrala jsem a s neskrývaným zoufalstvím sledovala děti, jak mě bez větších potíží předbíhají. Taková potupa!


IMG_3.JPG

 

Hrad mi všechno vynahradil. Dobelhala jsem se k první dřevěné lavičce a mlčky pozorovala zdánlivě jednoduchou stavbu. Počátky Kokořína nejsou písemně doloženy, ale o tom, že jako pustnoucí, už dávno neobývaný a císařem zapovězený hrad šel téměř z ruky do ruky, je dokladů víc než dost. Vystavět jej nechal pravděpodobně ještě ve druhé čtvrtině 14. století Hynek Berka z Dubé. První písemná zmínka pochází z roku 1427, kdy jej vlastnil Aleš Škopek z Dubé.

 

Prohlídku hradu jsem neabsolvovala především proto, že je v ní zahrnuta i návštěva již zmíněné věže. Přesto přiznávám, že jsem odcházela okouzlena. Hrad má svou atmosféru, i když poněkud smutnou... Ne nadarmo ho dcera Hynka Beřkovského ze Šebírova nechala v roce 1545 zapsat do nově vzniklých zemských desek jako "pustý".

 

IMG_6.JPG

Dostala jsem také slíbeno, že cestou z hradu zajdeme na něco dobrého a tak jsem nás nechtěla zbytečně zdržovat. Zavřenou restauraci bych v takovou chvíli bez váhání přirovnala k živelné pohromě. Nevím kolikrát jste viděli ženu sníst bramboračku v chlebu i s celých bochníkem, který slouží jako talíř. Pár přísedících mužů vypadalo, že nevěří vlastním očím. Nic naplat... já měla vážně hroznej hlad a to jsem si ještě neuvědomovala, co mě čeká.

 

Cesta zpět totiž začínala výstupem přesně po stejně strmém svahu mezi skalami, který jsme před tím jen s obtížemi slezli, aniž bychom ho tak říkajíc nesjeli pěkně po zadku. Stačilo pár minut, abych se tváří v tvář ocitla své mizerné, v podstatě neexistující fyzičce. Zoufale jsem se skoro po kolenou drápala nahoru a vyčetla si snad všechny dorty, které jsem za celý svůj život stačila spořádat. Ještě, že nejsem kuřačka, protože jinak by zbývalo už jen povolat těžkou techniku, která by mě na ten kopec dovlekla.

 

IMG_4.JPG

Zbytek cesty zpět byl poznamenán tímto ponižujícím výstupem. Musela jsem si dokola nadávat, jaká jsem potvora tlustá, líná a než jsme došli zpět do Mšena, zakázala jsem si za trest úplně všechno. Od slazené kávy až po bojkot posilovny. Jak se znám, vydrží mi to nanejvýš do středy, kdy vyhodnotím, že už to stejně do konce týdne třikrát na cvičení nestihnu a dvakrát už to nemá cenu.

 

Mohla bych si tu do nekonečna stěžovat, ale pravda je, že se mi ten výlet víc než líbil. Příroda na Kokořínsku je nádherná, i když trochu nehostinná. Není lepší terapie, než se jít projít do lesa, kde jen stěží někoho potkáte. Umožní vám to nerušeně přemýšlet, jak můj kamarád říká nad nesmrtelností chrousta, a možná i něco použitelného vymyslet. Třeba i jen to, že je naše škoda, když se postupně o tak krásná místa vlastním přičiněním připravujeme.

 

IMG_1.JPG

 

 

Monika Petráková

Zippěkné povídání, pobavil jsem se...11:121.11.2011 11:12:14
Jan za chrta dánTaké klikám,protože hezké fotky a hezké povídání.07:261.11.2011 7:26:13
josef hejnaTeď na to koukám.19:2431.10.2011 19:24:18
josef hejnaSmim také kliknout?19:2031.10.2011 19:20:05
monika m.Krásné fotečky, dřiny netřeba14:1031.10.2011 14:10:20
Marek TrizuljakPříjemné vyprávění14:0931.10.2011 14:09:11

Počet příspěvků: 6, poslední 1.11.2011 11:12:14 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Monika Petráková

Monika Petráková

O životě, o tom co znamená a co přináší, o vztazích a věcech, které s sebou vztahy přinášejí. To vše z pohledu ženy na prahu třicítky. No a snad při tom budu schopná i trochu nadhledu a nadsázky.

Spisovatelka, která došla životní zkušeností k názoru, že o některé zkušenosti je lepší se podělit s ostatními a vypsat se z nich, než se trápit pocitem, že je v nich sama. Jsme v tom všechny; a proto píšu o svých pocitech, myšlenkách a prožitcích, abych dala jiným šanci vyhnout se chybám, které mne samotnou potkaly. A naopak podělit se o to pozitivní.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.