Na zastávce mezi nebem a peklem

sobota 3. listopad 2012 17:23

zdroj:internet

Kam přijdou po smrti lidé jako já?

Včera dopoledne vedly naše kroky na hřbitov. Nejspíš jako skoro každého. Aleš nemohl uvěřit vlastním očím, když jsem z pečlivě zavázané igelitky vytáhla čistou vodu předem nalitou do plastové lahve, smeták s lopatkou, cif a čistý hadr. „Ty jsi teda vybavená a já myslel, že jen zapálíme svíčky. Tohle vypadá na celkovou rekonstrukci.“ Na špinavém hrobě svíčky zapalovat nebudu…

Šlo o jedno z těch rán, kdy se sama sebe musím ptát, jestli má vůbec smysl vstávat z postele. Venku pršelo a já věděla, že po cestě potkáme spoustu smutných lidí. Nejvíc jsem se ale možná bála toho, co se bude odehrávat ve mně. „Tady budu jednou ležet.“ Řekl to se zvláštní úlevou, smířením a jistotou.  Protože je v našich životech něco jistějšího než smrt? Nejspíš ne… Nechtěla bych, aby mě pohřbili. Chci rozprášit na nějakém místě, které jsem měla ráda. Chci být svobodná. Tím, že bude někde na desce vytesané mé jméno, si mě víc lidí pamatovat nebude. „V té chvíli už ti to bude jedno.“  Řekl a pevně mě chytil za ruku. Potom jsme už jen mlčeli, stáli nad hrobem a každý posílal svůj soukromý vzkaz kamsi do dálky. Nejspíš jsme oba doufali, že budeme vyslyšeni.

Jenomže kam?  Nejsem katolička, buddhistka, evangelička… Z tohoto pohledu nejsem nic. Nevěřím ani na stěhování duší. Jak říká jeden můj kamarád: „Smrti se nebojím, vím, že je to jen zastávka…“ Ale mezi čím? Zastávka mezi nebem a peklem? Jsou tedy lidé jako já odsouzeni k tomu zůstat někde uprostřed, v nekonečné prázdnotě? Kdo bude jednou soudit to, jaká jsem byla a jaký život jsem žila? A podle jakých pravidel? Jakýma očima se na ten "můj svět, můj život" bude dívat? A čí ty oči budou?

Uprostřed noci jsem se probudila. Jakoby celý svět na pár vteřin ztichl. Čekala jsem, jestli uslyším zpívat anděly, ale nic se nestalo. Nejsem vyvolená, napadlo mě…

Jednou to zjistím… jednou. Dřív nebo později to zjistí každý z nás a možná se tam někde potkáme a podáme si ruce. Možná půjdu po rozkvetlé louce plné kopretin vstříc něčemu novému a naprosto čistému. Tomu nejčistšímu… a napiju se vody z horského pramene. Nebo půjdu tou nejbolestivější cestou, jakou bych si jen stěží někdy uměla představit. A ucítím nekonečnou, nelidskou bolest. Možná… Jednou to zjistím.. jednou.

Jednou nasednu do vlaku, který mne odveze do stanice mezi dvěma světy.  Vystoupím a posadím se na dřevěnou lavici. Budu čekat.

Možná celou věčnost…

http://www.youtube.com/watch?v=_yJsKQpRAwI

Monika Petráková

Roman NedbalV luftu13:407.11.2012 13:40:43
ZipPěkné zamyšlení10:344.11.2012 10:34:20
Marek TrizuljakKrásně a citlivě napsáno23:463.11.2012 23:46:08
Mirek T.Moniko, je mi to dost divné,18:333.11.2012 18:33:56
marekNo vidíte,17:283.11.2012 17:28:39

Počet příspěvků: 5, poslední 7.11.2012 13:40:43 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Monika Petráková

Monika Petráková

O životě, o tom co znamená a co přináší, o vztazích a věcech, které s sebou vztahy přinášejí. To vše z pohledu ženy na prahu třicítky. No a snad při tom budu schopná i trochu nadhledu a nadsázky.

Spisovatelka, která došla životní zkušeností k názoru, že o některé zkušenosti je lepší se podělit s ostatními a vypsat se z nich, než se trápit pocitem, že je v nich sama. Jsme v tom všechny; a proto píšu o svých pocitech, myšlenkách a prožitcích, abych dala jiným šanci vyhnout se chybám, které mne samotnou potkaly. A naopak podělit se o to pozitivní.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.