Noční modlitba za světlušku

čtvrtek 15. listopad 2012 00:31

zdroj:internet

Na chvíli jsem překonala svou lenost a šla. Nelitovala jsem ani na vteřinu…

Stála jsem v přeplněném kostele svaté Anny a ptala se sama sebe, proč jsem vlastně šla? Proč jsem nezůstala sedět doma u rozepsaného rukopisu, láhve merlotu a v "citovém bezpečí"? Nejspíš proto, abych během těch osmdesáti minut, co benefiční koncert Světlo pro Světlušku trval, mohla najít to, co jsem myslela, že nikdy nepotkám…

Vlastně nevím, proč se to stalo právě dnes večer, nevěřím na mimořádnou konstelaci hvězd… Stála jsem na místě, a zatímco se na podiu střídaly nevidomé děti s různými hudebními interprety, já musela myslet na Katku. Na to, jak jsme si na sebe zvykly za těch pár týdnů, co pro ni pracuji. Přistihla jsem se, že už vůbec nevnímám její "odlišnost". Zato mně čím dál víc dohání k šílenství bezohlednost lidí kolem nás. To, jak zneužívají výtahy pro handicapované, jak na ni beze studu civí…

Myslela jsem na úplně cizího muže, který mně před pár týdny dovedl domů, když se mi v tramvaji udělalo zle. Viděl mně poprvé v životě… a přesto mi neváhal nabídnout rámě, projít se mnou pár ulic, odemknout můj byt, posadit mně na postel a pomalu mi sundat boty. Než odešel, pohladil mě po vlasech. Nevím ani jak se jmenoval…

Z myšlenek mně na chvíli vytrhl pan Neckář, který začal zpívat Stín katedrál.. Stály jsme s Luckou vedle sebe a tiše zpívaly společně s ním… „Přej si, co chceš, zlatý důl nebo věž, sladkou sůl, smutný ráj, suchý déšť. Ber, tady máš, mořskou pláň nebo pláž, hudbu sfér, jenom ber se mnou též…“ Podívala se na mě a v tom pohledu byla odpověď na všechny mé otázky, pochyby… Že přátelé neodcházejí. Že mně znají lépe, než kdokoliv jiný. Že mně nesoudí…

Když mi Lucka oznámila, že bude zpívat i Tomáš Klus, opravdu jsem doufala, že nedojde na Ninu. Ta píseň ve mně vyvolává vzpomínku na někoho velmi blízkého, na někoho, koho těžko vyženete z hlavy… a kdyby jen z ní. „Neboj, tohle zpívat určitě nebude, buď klidná.“

Jakmile se kostelem rozezněly první tóny, bylo to jasné… Zaznamenala jsem její vyděšený, omluvný výraz… zavřela jsem oči a poslouchala… Jakoby každý verš byl ještě o něco pravdivější, než kdykoliv předtím. Cítila jsem, jak mi slzy stékají po tváři a já je nejsem schopná zastavit. „Poslední sbohem?“ Ptala se mě Lucka, když jsme odcházely. Možná…  Možná, to tak mělo být.

A pak jsem přišla domů. Zapálila svíčku na komodě, posadila se doprostřed naší laciné postele a poprvé v životě se pokusila modlit…

„V drobných věcech se spolehni na rozum, ve velkých věř srdci.“

(S.Freud)

http://www.youtube.com/watch?v=ni55kEYGruI

Monika Petráková

Monika PetrákováDíky všem10:3117.11.2012 10:31:21
monika m.Připojuji se k Markovi, tvůj text mě hluboce08:5115.11.2012 8:51:12
LídaV.Moniko, děkuji!!!!08:3715.11.2012 8:37:44
Jan za chrta dánZ našeho velkého obýváku odešlo 20 DMS08:3015.11.2012 8:30:31
Marek TrizuljakMoniko, nevím jak napsat reakci na Váš článek08:0715.11.2012 8:07:20

Počet příspěvků: 5, poslední 17.11.2012 10:31:21 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Monika Petráková

Monika Petráková

O životě, o tom co znamená a co přináší, o vztazích a věcech, které s sebou vztahy přinášejí. To vše z pohledu ženy na prahu třicítky. No a snad při tom budu schopná i trochu nadhledu a nadsázky.

Spisovatelka, která došla životní zkušeností k názoru, že o některé zkušenosti je lepší se podělit s ostatními a vypsat se z nich, než se trápit pocitem, že je v nich sama. Jsme v tom všechny; a proto píšu o svých pocitech, myšlenkách a prožitcích, abych dala jiným šanci vyhnout se chybám, které mne samotnou potkaly. A naopak podělit se o to pozitivní.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.