Na chvíli jsem byla znovu ženou...

sobota 17. listopad 2012 01:03

zdroj:internet

Už jsem tomu skoro nevěřila, ale skuteční muži asi ještě nevymřeli. Nejspíš jde jen o ohrožený druh…

Letošní rok je pro mě mimořádný minimálně v jedné věci. Potkávám osoby, které jsem neviděla spoustu let a upřímně, myslela jsem, že už nikdy neuvidím… 

Včerejší večer jsem strávila ve společnosti muže, kterého jsem neviděla minimálně pět let. Zvláštní je, že si už vůbec nedokážu vybavit, proč jsme se přestali vídat, nebo kdy přesně jsme se viděli naposled. Pouto mezi námi asi nebylo tak silné, aby přetrvalo.

Náhoda naše cesty svedla znovu dohromady. Přiznám se, že jsem měla trochu strach. Budu si s ním mít po tolika letech ještě vůbec co říct? Možná se mu budu zdát nesnesitelná, příšerná, stará a především o tolik jiná, než jakou si mě pamatuje…

Stalo se ale něco zvláštního. Ve chvíli, kdy jsem ho uviděla, veškeré obavy zmizely. Náš hovor plynul s takovou samozřejmostí, jako bychom se viděli naposled minulý víkend. Přišlo mi to být skoro neuvěřitelné. Možná proto, že se oba nacházíme v podobných životních fázích… Oba máme za sebou podobné zkušenosti.  Nebála jsem se mu přiznat a říct věci, o kterých nemluvím ani s nejlepšími přáteli. Nebála jsem se přiznat, že každou noc brečím pro někoho, kdo se už nikdy nevrátí, zatímco přes den se tvářím, jak mám vše pod kontrolou a přitom jsem jen obyčejně ztracená holka, která se potřebuje schovat v bezpečí.

A on mi tu jistotu na jeden večer nabídl. Na pár hodin jsem se ocitla vedle někoho, kdo ženám otevírá dveře, sundává kabát a dělá další věci, na které jsem už úplně zapomněla. „Vy si to kazíte samotné, nedáváte chlapům šanci, aby byli gentlemani.“ Řekl, když jsem na nic nečekala a snažila se rozrazit sama velké těžké dveře do ulice. A měl vlastně pravdu. Naučila jsem se na muže nespoléhat. Nečekat, až mi podrží dveře, nebo za mě zaplatí útratu. Nedoufat v jakýkoliv projev skutečného mužství v podobě, jakou si pamatuji jen z dětství a starých filmů… že by si emancipace vybírala svou daň?  Nejspíš ano…

V každém případě ti patří velké díky, můj hrdino. Na pár hodin jsi mě vytrhl z každodenního boje o přežití… S tebou jsem na chvilku opět ožila.

Tak zase někdy na viděnou…  Doufejme, že ne až v další pětiletce :-)

Dobrou noc a krásné sny všem.

Nekráčej přede mnou, možná za Tebou nepůjdu. Nekráčej za mnou, možná Tě nedokážu vést. Kráčej vedle mě a buď můj přítel.

 (Albert Camus)

 

Monika Petráková

Monika Petráková

Monika Petráková

O životě, o tom co znamená a co přináší, o vztazích a věcech, které s sebou vztahy přinášejí. To vše z pohledu ženy na prahu třicítky. No a snad při tom budu schopná i trochu nadhledu a nadsázky.

Spisovatelka, která došla životní zkušeností k názoru, že o některé zkušenosti je lepší se podělit s ostatními a vypsat se z nich, než se trápit pocitem, že je v nich sama. Jsme v tom všechny; a proto píšu o svých pocitech, myšlenkách a prožitcích, abych dala jiným šanci vyhnout se chybám, které mne samotnou potkaly. A naopak podělit se o to pozitivní.

REPUTACE AUTORA:
0,00