Když víš, tak víš...

pondělí 22. červenec 2013 22:11

zdroj:internet

Konečně sama doma! Mejdan? Napadlo mě ihned poté, co se za ním na čtyři dny zabouchly dveře. To se musí náležitě využít...

 

Sedla jsem si na sedačku a chvíli se zavřenýma očima vychutnávala ten božský klid. To ticho...! Nikdo tu od rána netříská do kytary ani do nedávno zakoupeného cajonu. Můžu bez sebemenšího vyrušení psát... tvořit... můžu se dívat na film... nebo si dokonce sama pustit nějakou hudbu! A večer pozvu kamarády, prostě super čtyři dny svobody!

 

Abyste tomu rozuměli... Začali jsme spolu žít po čtyřdenní známosti. Jak trefně poznamenal jeden můj kamarád: „Když víš, tak víš. Není co řešit.“ Od té doby jsme se od sebe prakticky nehnuli ani na krok... maximálně na pár hodin denně, které trávíme v zaměstnání. Tak rychle jsem si zvykla na jeho každodenní přítomnost, že jsem neměla ani jedinkrát důvod přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby najednou nebyl... Jaké by to vlastně bylo, kdybych ho vůbec nepotkala...?

 

A během prvních pár minut ve ztichlém bytě u počítače, sama sebe přistihnu, že se v myšlenkách ani okrajově nezabývám novým románem, který mám rozepsaný... Že nervózně těkám očima po místnosti, že jsem zvláštním způsobem neklidná... Ale proč? To nechápu....?

 

Takže se po hodině zoufalého cvakání do mezerníku rozhodnu tvůrčí odpoledne uzavřít a raději zavolám několika známým, jestli se chtějí zastavit.

 

Byt rázem ožije a já se znovu poznávám. To byla jenom taková malá krize, zase tolik se mi nestejská, ujišťuju se, když kolem půlnoci poslední člověk opouští náš byt. Já mířím do sprchy a následně do postele. Jenže z nějakého nepochopitelného důvodu nemohu usnout. Převaluju se ze strany na stranu... co je? Mám tady přece takovýho místa. Takový klid. Jo klid... Není to ticho vlastně tak trochu nesnesitelný?

 

Okolo druhé ráno rezignuji, vkrádám se do skříně s oblečením a jeho použité triko na spaní navlékám na jeho polštář. Pevně se k němu přitisknu... Najednou mne zaplaví neuvěřitelná vlna klidu a já usínám... Abych se ráno probudila čumákem zabořená v polštáři a v ruce pevně svírala pár teplých ponožek, místo jeho dlaně. Jsem zralá na léčení napadne mě... Copak je bez něho tak těžké vydržet?

 

Další dny přežívám s většími či menšími výkyvy nálad, abych se poslední den přes celý byt bosky nešťastně přišourala ke cajonu, kecla si na něj a začala k velké radosti naší sousedky cosi bubnovat. Nešlo mi to ani trochu, ale přeci jen jsem měla chvíli pocit,že se ta samota dá lépe přežít.

 

No a když se večer otevřely vstupní dveře, měla jsem co dělat, abych ukočírovala své těžko skrývatelné nadšení z jeho návratu. Štěstí bylo, že on vypadal podobně zničeně jako já...

 

No... asi je to tak... prostě: KDYŽ VÍŠ, TAK VÍŠ, NENÍ CO ŘEŠIT :-)

 

http://www.youtube.com/watch?v=0mT2FVgTVmQ&list=UU--3ozenTzry39-xMqAPQlw

 

 

Monika Petráková

josef hejnaMoniko, krom tvého textu oceňuji i fakt,18:5423.7.2013 18:54:15
MilanTak Vám přeji,13:0623.7.2013 13:06:15
Marek TrizuljakPro potěšení a lepší spaní09:0823.7.2013 9:08:59
Monika PetrákováRáda vysvětlím :-)07:5923.7.2013 7:59:40

Počet příspěvků: 5, poslední 23.7.2013 18:54:15 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Monika Petráková

Monika Petráková

O životě, o tom co znamená a co přináší, o vztazích a věcech, které s sebou vztahy přinášejí. To vše z pohledu ženy na prahu třicítky. No a snad při tom budu schopná i trochu nadhledu a nadsázky.

Spisovatelka, která došla životní zkušeností k názoru, že o některé zkušenosti je lepší se podělit s ostatními a vypsat se z nich, než se trápit pocitem, že je v nich sama. Jsme v tom všechny; a proto píšu o svých pocitech, myšlenkách a prožitcích, abych dala jiným šanci vyhnout se chybám, které mne samotnou potkaly. A naopak podělit se o to pozitivní.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.